Tachovsko – Lesem, polem, loukou, ale i přes brody šla početná skupina lidí. Vyrazili na špacír po Zlaté cestě.Ve středověku byla používána jako obchodní stezka, dnes po ní zůstaly mnohdy jen nepatrné znaky v přírodě, které systematicky hledá Roman Soukup ze spolku Terra Tachovia.
A protože chtěl zájemcům o historii přiblížit, kudy trasa stará tisíc let vede, uspořádal po ní procházku s příznačným názvem Špacír po Zlaté cestě.
Na cestu náročným terénem se minulou neděli vydalo 75 lidí. Prošli úsek dlouhý 17 kilometrů od česko-německé hranice z míst u Pavlova Studence do Tachova. Po několika kilometrech špacíru dorazila skupina k hájovně Obora. „Jsme tady u Plášilů, kde je připraveno občerstvení. Cesta sem byla zatím super. Myslel jsem, že to bude hrůza, při tolika lidech, ale je to moc příjemné. Lidé jsou disciplinovaní," řekl Deníku u hájovny Roman Soukup. „Zhruba po každém kilometru máme odborný výklad o tom, kudy cesta vedla, co se zachovalo do současnosti. Našli jsme úvozy a také milíř se zbytky uhlí. Do dnes je tam vidět, kde stával," vyprávěl dále průvodce po Zlaté cestě a neskrýval překvapení, jaký je zájem o to, kudy po staletí chodili naši předci.
Zlatá cesta – mezi lidmi legenda
Najít, kudy původně cesta vedla, není mnohdy jednoduché. Cesty byly v minulosti rozorány, přestaly se používat a postupně zanikly. „Staré cesty, ty nejstarší, vznikly tak, že lidé prostě někudy chodili. Když lidé tudy přestali chodit, cesta zanikla a příroda si ji vzala nazpátek," uvádí Soukup. Za poslední století se dařilo významně vymazávat cesty z povrchu pouze člověku. Terra Tachovia se snaží středověkou dopravní tepnu opět oživit alespoň podobnými akcemi, jako je vycházka s odborným výkladem. „Zlatá cesta mezi tachovskými lidmi je posunuta spíše do oblasti legend, všichni o ni ví, ale konkrétně ji nikdo nikdy neviděl. Byla tu, byla zlatá, ale už není," dále popisuje Soukup.
Z historie
Ironií osudu je, že se cesta začala nazývat Zlatou teprve v době svého počínajícího úpadku. Po roce 1490 začal význam Tachovské větve Norimberské cesty postupně upadat, neboť po tomto datu začínají stížnosti na poničená města Bärnau, Tachov, Weiden, která pak zatěžují cestující vysokými cly. Přednost dostala opět Přimdská větev přes Vohenstrauß, Waidhaus a Přimdu, kde bohaté hrady (Leuchtenburg aj.) byly tentokrát spíše výhodou. O úpadku tachovské větve ve prospěch Přimdské větve, svědčí též žádost Tachovských z roku 1564 podaná dvorské komoře, aby cestu přes jejich město znova upřednostnili, což zřejmě nebylo vyslyšeno. V 19. století byla tachovská větev opomíjena zcela a nestala se státní silnicí. „Vrcholem úpadku Zlaté cesty bylo období budování pevných hrází míru a socialismu, kdy cesta byla neprodyšně uzavřena ostnatým drátem, železnými závorami a hlídána se zbraní v ruce. S otevřením hranic a postavením dálnice D5 se vracíme k významu Zlaté cesty z dob dávno minulých," uzavírá Soukup.
Zlatá cesta původně spojovala Německo s Prahou a vedla přes Tachov. O připomínku této dávné trasy a její částečné oživení se stará projekt realizovaný partnery bavorským Via Carolina a českým Terra Tachovia spolufinancovaný z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj Cíl 3.
Autor: Antonín Hříbal