Za prskotu jisker se pod kladivem rodil hřebík
Bor – Webeditor Tachovského deníku si na vlastní kůži ověřil pravdivost rčení, že kout železo se musí dokud je žhavé.
Kdysi stála snad v každé vesnici. Jestli i v zimě bylo vždy někde teplo, tak právě tam. U výhně pracoval zručný řemeslník, který do práce a výrobků dával nejenom celý svůj um, ale také kus srdce. Co výrobek, to vlastně originál. Řeč je o kovárnách a kovářích. Je až s podivem, že v dnešní době nadvlády průmyslové výroby, kovářské řemeslo neupadlo v zapomnění.
První setkání s řemeslem
V době mého dětství měl děda na dvoře pod přístřeškem takový speciální ocelový stůl. Čtyři nohy, kovová deska a nahoře něco, co by se dalo popsat jako veliká ulita hlemýždě. Opravdu jsem se toho stroje bál. Zejména, když ho děda vytáhl na dvůr, nasypal na stůl uhlí a vše začalo hořet, hučet, šlehaly z toho plameny a sršely jiskry. Můj pocit pekla a tajemna se rozhojnil v momentě, když děda z výhně vyndal do běla rozpálený kus kovu a začal do něho tlouci kladivem a jak z prskavky létaly jiskry na metry daleko. Chvíli mi trvalo, než jsem se odvážil vykouknout zpoza dědových zad a také se pokusil bušit do žhavého kovu kladivem, které pro mne tehdy bylo tak těžké, že spíše šlo jen o pokusy se trefit na správné místo rychle chladnoucího kovu. Takové bylo mé první setkání s kovářským řemeslem.
Kuj železo dokud je žhavé
Kdo umí vzít řemeslo za správný konec, a je jak se říká mistr svého oboru, má můj obdiv. Ať jde o truhláře, zedníka nebo třeba dobrého pilota. Ne jinak tomu je právě i u řemesla, kterému se říká černé. Proto jsem se koncem minulého roku vypravil na kovářský víkend pořádaný partnerskými sdruženími Terra tachovia a Via Carolina. To se uskutečnilo za přispění Evropského fondu pro regionální rozvoj v dílně střední školy v Boru. Hned při vstupu do kovárny mi bylo jasné, že místo je jakoby z jiného světa. Světa provoněného žhavým kovem se všudy přítomným ohlušujícím bušením kladiv o kovadliny. Při rozkoukávání mě pořadatel Roman Soukup popostrčil se slovy: „Vezměte kladivo a zkuste si to také.“ Vybral jsem kleště, které mimochodem byly také dílem rukou zručného kováře, veliké kladivo a přemýšlel, co bych zvládl vykout. Sledoval jsem práce přítomných kovářů i zájemců o toto tradiční řemeslo a hřebík mi v ten moment přišel jako jednoduchá věc, na kterou si troufnu. Drát silný jako malíček jsem strčil do výhně a po chvíli se jeho konec rozpálil. Drát jsem vyndal a rozklepal špičku. Ani jsem netušil, jaký to pro nezkušenou ruku bude problém. „Rychle, rychle, rychle,“ slyším kolem sebe a byla mi připomenuta platnost hesla, že kout železo se musí, dokud je žhavé. První chyba spočívala v mé pomalosti, železo mi chladlo na kovadlině a špička se třepila.
Zrodil se hřebík
Drát se špicí jsem musel znovu nahřát a pak odseknout žhavou část na správnou délku, ze které bude hřebík. Bude opravdu? Chyba druhá, usekl jsem moc velký kus. Bylo nutné konat opravdu rychle. Odseknutý kousek dát do výhně není problém. Ten nastal v momentě hledání rozžhaveného kusu kovu v ohni. Nakonec jsem ho našel. Kleštěmi jsem vložil budoucí hřeb do otvoru ve výlisku a kladivem se snažil vytvarovat hlavu hřebu. Nakonec byl horký hřeb hotov. Zasyčení vznikající páry při ochlazování bylo jakýmsi symbolickým znamením ukončené práce.
Hřebík měl sice roztřepenou špičku a moc velkou hlavu vykovanou mimo střed, ale říkal jsem si, že na poprvé to nebylo špatné. Odcházel jsem s vědomím, že kovařina je řemeslo vyžadující nejen cit a srdce, ale především um a zručnost, a že dál budu chodit kolem toho kovového stolu z dětství v uctivé vzdálenosti.
Autor: Antonín Hříbal